Londýn je v první řadě západním velkoměstem a jedním z center okcidentální křesťanské kultury. Na druhou stranu Británie a její metropole nikdy nebyly typickými ukázkami toho, co je „evropské“; vzhledem ke koloniální minulosti britského impéria šlo vždy především o originální a svébytné světy. A nyní se tam můžeme výstižně setkat s fenomény, jichž si v povodí Labe a Moravy zatím tak dobře nevšímáme. Nad Poláky slunce nezapadá Vymírání či v lepším případě stagnace přírůstku „původní“ evropské populace a příliv přistěhovalců z přelidněných, chudých či konfliktem zasažených oblastí nejsou skutečnosti, které by se České republiky netýkaly. S jistým zpožděním a zřejmě v podobě trochu pozměněné (a nikoliv tak masové) dříve či později pravděpodobně dorazí i k nám. „Stará dobrá“ (a „bílá“) Evropa bude vystřídána značně pestřejší multikulturní mozaikou s jejími klady i zápory. Na proměny starého světa upozorňují už delší dobu demografové, ale také různí publicisté a historici, jako například Walter Laqueur – překlady jeho knížek dorazily nedávno i mezi české čtenáře.
Lidská historie je poznamenána zrody, rozkvěty civilizací a jejich proměnami – a také zániky. Není důvod, proč by se tento proces měl zastavit. Nic není „navždy“ a žádná civilizace se nemůže zablokovat vůči ostatním z důvodu, že „dosáhla svého vrcholného stadia“. Pokud se o to pokusí, je to, podobně jako u Římské říše, příznak jejího úpadku a předzvěst zániku.
Určitě bude záležet na tom, v jaké míře ovlivní „původní“ Evropané přistěhovalce, jejich kultury a náboženství, a naopak, do jaké míry změní přistěhovalci „tu pravou evropskou“ kulturu k obrazu svému. Londýn je v tom obzvlášť zajímavou laboratoří. Přistěhovalci v něm už tvoří více než čtyřicet procent obyvatel.
Londýn býval centrem říše, nad níž slunce nezapadalo. Má tak k přistěhovalectví předpoklady. Řada lidí z bývalých kolonií měla na Británii vazby, případně přišla z ekonomických nebo politických důvodů. V dnešním Londýně však narazíme i na nové a výrazné komunity s jiným pozadím. Nikdo dnes nemůže v Londýně přehlédnout Poláky. Přijeli hlavně za prací, jsou schopní žít velice skromně a vydělat si tak slušné peníze. Mnoho z nich se vrátí zpět, ale hodně jich zapustí v Británii kořeny a pozmění podobu zdejší společnosti zase trochu jiným směrem. V londýnských restauracích už běžně dostanete točené polské pivo a supermarkety mívají speciální oddělení na polské výrobky včetně zelí, bigosů a jiných potravin.
Londonistán
Termín „londonistán“ se vynořil relativně nedávno, mezi různými novináři a kritiky „islamizace Evropy“. Můžeme ho vnímat i s trochou humoru a nadsázky, neboť v dnešním Londýně narazíte na islám na každém kroku. Z médií zná většina lidí zřejmě hlavně negativní aspekty „londýnského islámu“, jako atentáty z roku 2005 či Abú Hamzu alias „kapitána Hooka“. Tento nepřehlédnutelný radikální islamista, který přišel jako mudžáhid v Afghánistánu o svou pravačku a jedno oko, proslul nenávistnými projevy v londýnské mešitě ve čtvrti Finsbury.
Zní to jako fráze, ale zaslouží si opakovat: podobně jako v mnoha jiných částech světa, žije i většina londýnských muslimů mírumilovným životem. Řada z nich je sekularizovaných a potkáte zde například mnoho muslimských žen, u nichž je jejich hidžáb či oděv v prvé řadě elegantním módním doplňkem. Londýnští muslimové jako celek jsou však značně strukturovaní etnicky i nábožensky (většina z nich pochází z indického subkontinentu, je zde i mnoho Arabů a Turků) a u některých skupin muslimů je už podle oděvu patrný jejich příklon k náboženskému fundamentalismu. Z množství tamějších mešit je nejznámější Centrální londýnská mešita v Regent’s Parku; honosí se zlatou kopulí a místem až pro pět tisíc věřících. Že se k ní blížíte, poznáte podle nápadně se zvyšujícího počtu „bobbies“ – policistů. Nutno říci, že prakticky ve všech londýnských mešitách se dnes snaží chovat k příchozím vstřícně, neboť muslimové jsou si vědomi svého mediálního obrazu ve světle současného terorismu.
Orientalista Jan Šnaidauf, se kterým jsme prováděli v místních mešitách průzkum, vyprávěl úsměvnou historku, když navštívil nedávno kontroverzní mešitu ve Finsbury a zeptal se na „kapitána Hooka“, nestačil ještě ani doříci otázku a dostalo se mu odpovědi: „We have a completely new management!“ (Abú Hamza v té době čekal ve vazbě na vydání z Británie do ciziny).
Do Centrální mešity dochází široké spektrum muslimů. Například hned u vchodu se nás ujal horlivý Albánec původem z Makedonie, jemuž šlo těžko vysvětlit, že „sekulární člověk“ nemusí být synonymem pro „ateistu“ ani „demokrata“. Hlavní imám mešity nám přátelsky podal ruku a jedna náboženská studentka nás pozvala na mezireligiózní setkání. Podobně jako jiné mešity, i tato slouží coby centrum společenského života, kde najdete studovny, knihkupectví, obchod s islámskými proprietami či levnou halal kantýnu (halal je muslimskou obdobou židovského košer).
Poněkud odlišná je atmosféra v další velké mešitě – ve východolondýnské čtvrti Whitechapel. Tam je většina věřících na bohoslužbě evidentně daleko více nábožensky vyhraněna; v okolí pak zahlédnete mnoho žen zahalených podle těch nejpřísnějších tradičních pravidel, dokonce více, než vyžaduje muslimská víra. A ve zdejším knihkupectví spatříte knížky, které byste v Centrální mešitě zřejmě nenašli. Třeba základní dílo radikálního islamismu Milníky od Egypťana Sajjída Kutba. V mnoha muslimských zemích je tato bible radikálního islamismu zakázána, v Londýně ji koupíte bez problémů, podobně jako u nás Mein Kampf, Marxovy spisy či ultraxenofobní „hit“, Turnerovy deníky.
Malý Jeruzalém
V Londýně se nachází i několik míst s výraznou židovskou komunitou, hlavně čtvrti Stamford Hill a Golders Green. Oproti ostatním evropským zemím jsou Británie a Londýn výjimkou v tom smyslu, že židovská komunita tady nebyla poškozena či zničena druhou světovou válkou. Narazíte zde na nejrůznější skupiny ultraortodoxních židů, košer obchody, synagogy a náboženské školy. Židé tu žijí v těsném sousedství s muslimy, sikhy a dalšími londýnskými přistěhovaleckými komunitami.
Problémy se již vyskytly, ale zatím nikdy nepřekročily únosnou míru a tito lidé nejsou zdaleka tak zpolitizovaní jako jejich souvěrci na Blízkém východě. To je připomínkou staleté (a dnes pro mnohé stěží uvěřitelné) tradice mírumilovného soužití židů, křesťanů a muslimů ve významných městech, jako byly například Damašek, Bagdád či Sarajevo. Politické ideologie dvacátého století však tuto toleranci prakticky smetly.
Oči otevřené Britská imigrační politika funguje odlišně než například francouzská a je daleko volnější. Nesnaží se přetavit příslušníka cizí kultury na zápaďana, ale spíš respektuje odlišnost jeho kultury při jisté nadřazenosti kultury anglické. Tento přístup však v posledních desetiletích poněkud přerostl britským úřadům přes hlavu. Zjistily, že v zemi volně působí řada různých radikálů, hlavně z muslimského prostředí. Mnozí z nich by v domovských zemích dostali těžký trest. V nejhorší podobě tento přístup přinesl odezvu v podobě londýnských atentátů v roce 2005, ve zmařeném útoku na letadla několika leteckých linek či v působení řady radikálních duchovních.
V České republice kvůli historickým i politickým okolnostem asi nikdy situace nedospěje tam, že by země získala úplně multikulturní podobu. Nicméně přistěhovalci jsou u nás stále viditelnější. Nejde jen o „tradiční“ Vietnamce či Ukrajince. Stačí se projít po ulicích velkých měst a uvidíte více muslimů než dříve, spatříme nové halal obchody, turecká bistra a košer restaurace. V Brně před deseti lety vznikla první česká mešita. Dnes už ji navštěvuje tolik věřících, že se zřejmě bude stavět mešita nová. V Praze zapustila kořeny ultraortodoxní židovská skupina Chabad atd. Stačí mít otevřené oči a sledovat malé proměny kolem sebe. Tím spíš mohou být zkušenosti Londýna i dalších evropských multikulturních velkoměst pro nás poučením – inspirativním i varujícím.
pondělí 2. března 2009
Laboratoř pro budoucnost: Londýn
Londýn je v první řadě západním velkoměstem a jedním z center okcidentální křesťanské kultury. Na druhou stranu Británie a její metropole nikdy nebyly typickými ukázkami toho, co je „evropské“; vzhledem ke koloniální minulosti britského impéria šlo vždy především o originální a svébytné světy. A nyní se tam můžeme výstižně setkat s fenomény, jichž si v povodí Labe a Moravy zatím tak dobře nevšímáme. Nad Poláky slunce nezapadá Vymírání či v lepším případě stagnace přírůstku „původní“ evropské populace a příliv přistěhovalců z přelidněných, chudých či konfliktem zasažených oblastí nejsou skutečnosti, které by se České republiky netýkaly. S jistým zpožděním a zřejmě v podobě trochu pozměněné (a nikoliv tak masové) dříve či později pravděpodobně dorazí i k nám. „Stará dobrá“ (a „bílá“) Evropa bude vystřídána značně pestřejší multikulturní mozaikou s jejími klady i zápory. Na proměny starého světa upozorňují už delší dobu demografové, ale také různí publicisté a historici, jako například Walter Laqueur – překlady jeho knížek dorazily nedávno i mezi české čtenáře.
Lidská historie je poznamenána zrody, rozkvěty civilizací a jejich proměnami – a také zániky. Není důvod, proč by se tento proces měl zastavit. Nic není „navždy“ a žádná civilizace se nemůže zablokovat vůči ostatním z důvodu, že „dosáhla svého vrcholného stadia“. Pokud se o to pokusí, je to, podobně jako u Římské říše, příznak jejího úpadku a předzvěst zániku.
Určitě bude záležet na tom, v jaké míře ovlivní „původní“ Evropané přistěhovalce, jejich kultury a náboženství, a naopak, do jaké míry změní přistěhovalci „tu pravou evropskou“ kulturu k obrazu svému. Londýn je v tom obzvlášť zajímavou laboratoří. Přistěhovalci v něm už tvoří více než čtyřicet procent obyvatel.
Londýn býval centrem říše, nad níž slunce nezapadalo. Má tak k přistěhovalectví předpoklady. Řada lidí z bývalých kolonií měla na Británii vazby, případně přišla z ekonomických nebo politických důvodů. V dnešním Londýně však narazíme i na nové a výrazné komunity s jiným pozadím. Nikdo dnes nemůže v Londýně přehlédnout Poláky. Přijeli hlavně za prací, jsou schopní žít velice skromně a vydělat si tak slušné peníze. Mnoho z nich se vrátí zpět, ale hodně jich zapustí v Británii kořeny a pozmění podobu zdejší společnosti zase trochu jiným směrem. V londýnských restauracích už běžně dostanete točené polské pivo a supermarkety mívají speciální oddělení na polské výrobky včetně zelí, bigosů a jiných potravin.
Londonistán
Termín „londonistán“ se vynořil relativně nedávno, mezi různými novináři a kritiky „islamizace Evropy“. Můžeme ho vnímat i s trochou humoru a nadsázky, neboť v dnešním Londýně narazíte na islám na každém kroku. Z médií zná většina lidí zřejmě hlavně negativní aspekty „londýnského islámu“, jako atentáty z roku 2005 či Abú Hamzu alias „kapitána Hooka“. Tento nepřehlédnutelný radikální islamista, který přišel jako mudžáhid v Afghánistánu o svou pravačku a jedno oko, proslul nenávistnými projevy v londýnské mešitě ve čtvrti Finsbury.
Zní to jako fráze, ale zaslouží si opakovat: podobně jako v mnoha jiných částech světa, žije i většina londýnských muslimů mírumilovným životem. Řada z nich je sekularizovaných a potkáte zde například mnoho muslimských žen, u nichž je jejich hidžáb či oděv v prvé řadě elegantním módním doplňkem. Londýnští muslimové jako celek jsou však značně strukturovaní etnicky i nábožensky (většina z nich pochází z indického subkontinentu, je zde i mnoho Arabů a Turků) a u některých skupin muslimů je už podle oděvu patrný jejich příklon k náboženskému fundamentalismu. Z množství tamějších mešit je nejznámější Centrální londýnská mešita v Regent’s Parku; honosí se zlatou kopulí a místem až pro pět tisíc věřících. Že se k ní blížíte, poznáte podle nápadně se zvyšujícího počtu „bobbies“ – policistů. Nutno říci, že prakticky ve všech londýnských mešitách se dnes snaží chovat k příchozím vstřícně, neboť muslimové jsou si vědomi svého mediálního obrazu ve světle současného terorismu.
Orientalista Jan Šnaidauf, se kterým jsme prováděli v místních mešitách průzkum, vyprávěl úsměvnou historku, když navštívil nedávno kontroverzní mešitu ve Finsbury a zeptal se na „kapitána Hooka“, nestačil ještě ani doříci otázku a dostalo se mu odpovědi: „We have a completely new management!“ (Abú Hamza v té době čekal ve vazbě na vydání z Británie do ciziny).
Do Centrální mešity dochází široké spektrum muslimů. Například hned u vchodu se nás ujal horlivý Albánec původem z Makedonie, jemuž šlo těžko vysvětlit, že „sekulární člověk“ nemusí být synonymem pro „ateistu“ ani „demokrata“. Hlavní imám mešity nám přátelsky podal ruku a jedna náboženská studentka nás pozvala na mezireligiózní setkání. Podobně jako jiné mešity, i tato slouží coby centrum společenského života, kde najdete studovny, knihkupectví, obchod s islámskými proprietami či levnou halal kantýnu (halal je muslimskou obdobou židovského košer).
Poněkud odlišná je atmosféra v další velké mešitě – ve východolondýnské čtvrti Whitechapel. Tam je většina věřících na bohoslužbě evidentně daleko více nábožensky vyhraněna; v okolí pak zahlédnete mnoho žen zahalených podle těch nejpřísnějších tradičních pravidel, dokonce více, než vyžaduje muslimská víra. A ve zdejším knihkupectví spatříte knížky, které byste v Centrální mešitě zřejmě nenašli. Třeba základní dílo radikálního islamismu Milníky od Egypťana Sajjída Kutba. V mnoha muslimských zemích je tato bible radikálního islamismu zakázána, v Londýně ji koupíte bez problémů, podobně jako u nás Mein Kampf, Marxovy spisy či ultraxenofobní „hit“, Turnerovy deníky.
Malý Jeruzalém
V Londýně se nachází i několik míst s výraznou židovskou komunitou, hlavně čtvrti Stamford Hill a Golders Green. Oproti ostatním evropským zemím jsou Británie a Londýn výjimkou v tom smyslu, že židovská komunita tady nebyla poškozena či zničena druhou světovou válkou. Narazíte zde na nejrůznější skupiny ultraortodoxních židů, košer obchody, synagogy a náboženské školy. Židé tu žijí v těsném sousedství s muslimy, sikhy a dalšími londýnskými přistěhovaleckými komunitami.
Problémy se již vyskytly, ale zatím nikdy nepřekročily únosnou míru a tito lidé nejsou zdaleka tak zpolitizovaní jako jejich souvěrci na Blízkém východě. To je připomínkou staleté (a dnes pro mnohé stěží uvěřitelné) tradice mírumilovného soužití židů, křesťanů a muslimů ve významných městech, jako byly například Damašek, Bagdád či Sarajevo. Politické ideologie dvacátého století však tuto toleranci prakticky smetly.
Oči otevřené Britská imigrační politika funguje odlišně než například francouzská a je daleko volnější. Nesnaží se přetavit příslušníka cizí kultury na zápaďana, ale spíš respektuje odlišnost jeho kultury při jisté nadřazenosti kultury anglické. Tento přístup však v posledních desetiletích poněkud přerostl britským úřadům přes hlavu. Zjistily, že v zemi volně působí řada různých radikálů, hlavně z muslimského prostředí. Mnozí z nich by v domovských zemích dostali těžký trest. V nejhorší podobě tento přístup přinesl odezvu v podobě londýnských atentátů v roce 2005, ve zmařeném útoku na letadla několika leteckých linek či v působení řady radikálních duchovních.
V České republice kvůli historickým i politickým okolnostem asi nikdy situace nedospěje tam, že by země získala úplně multikulturní podobu. Nicméně přistěhovalci jsou u nás stále viditelnější. Nejde jen o „tradiční“ Vietnamce či Ukrajince. Stačí se projít po ulicích velkých měst a uvidíte více muslimů než dříve, spatříme nové halal obchody, turecká bistra a košer restaurace. V Brně před deseti lety vznikla první česká mešita. Dnes už ji navštěvuje tolik věřících, že se zřejmě bude stavět mešita nová. V Praze zapustila kořeny ultraortodoxní židovská skupina Chabad atd. Stačí mít otevřené oči a sledovat malé proměny kolem sebe. Tím spíš mohou být zkušenosti Londýna i dalších evropských multikulturních velkoměst pro nás poučením – inspirativním i varujícím.
Lidská historie je poznamenána zrody, rozkvěty civilizací a jejich proměnami – a také zániky. Není důvod, proč by se tento proces měl zastavit. Nic není „navždy“ a žádná civilizace se nemůže zablokovat vůči ostatním z důvodu, že „dosáhla svého vrcholného stadia“. Pokud se o to pokusí, je to, podobně jako u Římské říše, příznak jejího úpadku a předzvěst zániku.
Určitě bude záležet na tom, v jaké míře ovlivní „původní“ Evropané přistěhovalce, jejich kultury a náboženství, a naopak, do jaké míry změní přistěhovalci „tu pravou evropskou“ kulturu k obrazu svému. Londýn je v tom obzvlášť zajímavou laboratoří. Přistěhovalci v něm už tvoří více než čtyřicet procent obyvatel.
Londýn býval centrem říše, nad níž slunce nezapadalo. Má tak k přistěhovalectví předpoklady. Řada lidí z bývalých kolonií měla na Británii vazby, případně přišla z ekonomických nebo politických důvodů. V dnešním Londýně však narazíme i na nové a výrazné komunity s jiným pozadím. Nikdo dnes nemůže v Londýně přehlédnout Poláky. Přijeli hlavně za prací, jsou schopní žít velice skromně a vydělat si tak slušné peníze. Mnoho z nich se vrátí zpět, ale hodně jich zapustí v Británii kořeny a pozmění podobu zdejší společnosti zase trochu jiným směrem. V londýnských restauracích už běžně dostanete točené polské pivo a supermarkety mívají speciální oddělení na polské výrobky včetně zelí, bigosů a jiných potravin.
Londonistán
Termín „londonistán“ se vynořil relativně nedávno, mezi různými novináři a kritiky „islamizace Evropy“. Můžeme ho vnímat i s trochou humoru a nadsázky, neboť v dnešním Londýně narazíte na islám na každém kroku. Z médií zná většina lidí zřejmě hlavně negativní aspekty „londýnského islámu“, jako atentáty z roku 2005 či Abú Hamzu alias „kapitána Hooka“. Tento nepřehlédnutelný radikální islamista, který přišel jako mudžáhid v Afghánistánu o svou pravačku a jedno oko, proslul nenávistnými projevy v londýnské mešitě ve čtvrti Finsbury.
Zní to jako fráze, ale zaslouží si opakovat: podobně jako v mnoha jiných částech světa, žije i většina londýnských muslimů mírumilovným životem. Řada z nich je sekularizovaných a potkáte zde například mnoho muslimských žen, u nichž je jejich hidžáb či oděv v prvé řadě elegantním módním doplňkem. Londýnští muslimové jako celek jsou však značně strukturovaní etnicky i nábožensky (většina z nich pochází z indického subkontinentu, je zde i mnoho Arabů a Turků) a u některých skupin muslimů je už podle oděvu patrný jejich příklon k náboženskému fundamentalismu. Z množství tamějších mešit je nejznámější Centrální londýnská mešita v Regent’s Parku; honosí se zlatou kopulí a místem až pro pět tisíc věřících. Že se k ní blížíte, poznáte podle nápadně se zvyšujícího počtu „bobbies“ – policistů. Nutno říci, že prakticky ve všech londýnských mešitách se dnes snaží chovat k příchozím vstřícně, neboť muslimové jsou si vědomi svého mediálního obrazu ve světle současného terorismu.
Orientalista Jan Šnaidauf, se kterým jsme prováděli v místních mešitách průzkum, vyprávěl úsměvnou historku, když navštívil nedávno kontroverzní mešitu ve Finsbury a zeptal se na „kapitána Hooka“, nestačil ještě ani doříci otázku a dostalo se mu odpovědi: „We have a completely new management!“ (Abú Hamza v té době čekal ve vazbě na vydání z Británie do ciziny).
Do Centrální mešity dochází široké spektrum muslimů. Například hned u vchodu se nás ujal horlivý Albánec původem z Makedonie, jemuž šlo těžko vysvětlit, že „sekulární člověk“ nemusí být synonymem pro „ateistu“ ani „demokrata“. Hlavní imám mešity nám přátelsky podal ruku a jedna náboženská studentka nás pozvala na mezireligiózní setkání. Podobně jako jiné mešity, i tato slouží coby centrum společenského života, kde najdete studovny, knihkupectví, obchod s islámskými proprietami či levnou halal kantýnu (halal je muslimskou obdobou židovského košer).
Poněkud odlišná je atmosféra v další velké mešitě – ve východolondýnské čtvrti Whitechapel. Tam je většina věřících na bohoslužbě evidentně daleko více nábožensky vyhraněna; v okolí pak zahlédnete mnoho žen zahalených podle těch nejpřísnějších tradičních pravidel, dokonce více, než vyžaduje muslimská víra. A ve zdejším knihkupectví spatříte knížky, které byste v Centrální mešitě zřejmě nenašli. Třeba základní dílo radikálního islamismu Milníky od Egypťana Sajjída Kutba. V mnoha muslimských zemích je tato bible radikálního islamismu zakázána, v Londýně ji koupíte bez problémů, podobně jako u nás Mein Kampf, Marxovy spisy či ultraxenofobní „hit“, Turnerovy deníky.
Malý Jeruzalém
V Londýně se nachází i několik míst s výraznou židovskou komunitou, hlavně čtvrti Stamford Hill a Golders Green. Oproti ostatním evropským zemím jsou Británie a Londýn výjimkou v tom smyslu, že židovská komunita tady nebyla poškozena či zničena druhou světovou válkou. Narazíte zde na nejrůznější skupiny ultraortodoxních židů, košer obchody, synagogy a náboženské školy. Židé tu žijí v těsném sousedství s muslimy, sikhy a dalšími londýnskými přistěhovaleckými komunitami.
Problémy se již vyskytly, ale zatím nikdy nepřekročily únosnou míru a tito lidé nejsou zdaleka tak zpolitizovaní jako jejich souvěrci na Blízkém východě. To je připomínkou staleté (a dnes pro mnohé stěží uvěřitelné) tradice mírumilovného soužití židů, křesťanů a muslimů ve významných městech, jako byly například Damašek, Bagdád či Sarajevo. Politické ideologie dvacátého století však tuto toleranci prakticky smetly.
Oči otevřené Britská imigrační politika funguje odlišně než například francouzská a je daleko volnější. Nesnaží se přetavit příslušníka cizí kultury na zápaďana, ale spíš respektuje odlišnost jeho kultury při jisté nadřazenosti kultury anglické. Tento přístup však v posledních desetiletích poněkud přerostl britským úřadům přes hlavu. Zjistily, že v zemi volně působí řada různých radikálů, hlavně z muslimského prostředí. Mnozí z nich by v domovských zemích dostali těžký trest. V nejhorší podobě tento přístup přinesl odezvu v podobě londýnských atentátů v roce 2005, ve zmařeném útoku na letadla několika leteckých linek či v působení řady radikálních duchovních.
V České republice kvůli historickým i politickým okolnostem asi nikdy situace nedospěje tam, že by země získala úplně multikulturní podobu. Nicméně přistěhovalci jsou u nás stále viditelnější. Nejde jen o „tradiční“ Vietnamce či Ukrajince. Stačí se projít po ulicích velkých měst a uvidíte více muslimů než dříve, spatříme nové halal obchody, turecká bistra a košer restaurace. V Brně před deseti lety vznikla první česká mešita. Dnes už ji navštěvuje tolik věřících, že se zřejmě bude stavět mešita nová. V Praze zapustila kořeny ultraortodoxní židovská skupina Chabad atd. Stačí mít otevřené oči a sledovat malé proměny kolem sebe. Tím spíš mohou být zkušenosti Londýna i dalších evropských multikulturních velkoměst pro nás poučením – inspirativním i varujícím.
neděle 1. března 2009
Izraelské volby 2009
Z dlouhodobého hlediska (poslední desetiletí) mají izraelští voliči tendenci volit více pravicové a radikálně pravicové strany. Na rozdíl od voleb 2006 byly volby 2009 velkým vítězstvím izraelské pravice i ultrapravice. Naopak tradičně silná Strana práce, která byla vždy pilířem izraelské politiky, zaznamenala nejhorší výsledek ve své historii. Zato Likud se zcela probral ze vzniku strany Kadima v roce 2005 (do které přešla část politiků Likudu i Strany práce). I strana Kadima však prokázala, že je životaschopná i po klinické smrti jejího zakladatele Ariela Šarona, díky prosazení jeho politiky jednostranných kroků původně vznikla.
Izraelské volby 2009
Z dlouhodobého hlediska (poslední desetiletí) mají izraelští voliči tendenci volit více pravicové a radikálně pravicové strany. Na rozdíl od voleb 2006 byly volby 2009 velkým vítězstvím izraelské pravice i ultrapravice. Naopak tradičně silná Strana práce, která byla vždy pilířem izraelské politiky, zaznamenala nejhorší výsledek ve své historii. Zato Likud se zcela probral ze vzniku strany Kadima v roce 2005 (do které přešla část politiků Likudu i Strany práce). I strana Kadima však prokázala, že je životaschopná i po klinické smrti jejího zakladatele Ariela Šarona, díky prosazení jeho politiky jednostranných kroků původně vznikla.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
